Jak v přístupu k babičkám a dědečkům, tak k dětem, které měly z různých důvodů nesnadný start do života. V neposlední řadě je třeba zmínit velmi aktuální postoj k zoufalým rodinám, prchajícím z válkou postižených oblastí. Každý, kdo se zapojil do pomoci potřebným, potvrdí, že tito lidé touží po přijetí a co nejsplavnějším zapojení do majoritní společnosti. Nebýt na obtíž a nevyčuhovat,“ upřesňuje David Matásek, který inkluzi ve všech jejích podobách považuje za správnou a přirozenou věc.
Se společným vzděláváním by se podle Davida Matáska, který je mimo jiné také hrdým otcem čtyř dětí, mělo začít v co nejmladším věku, kdy jsou děti otevřené, tolerantní a vstřícné a učí se postojům pro celý další život. „Pokud má takové zapojení opravdu fungovat, musí přijít co nejdřív. Ve školce a ve škole. Kde jinde se získávají důležité sociální návyky a dovednosti, než v kolektivu vrstevníků?“ doplňuje svůj názor trefnou konverzační otázkou.
Co přináší společné vzdělávání dětem se znevýhodněním a co jejich spolužákům? „Na tohle jsem se zeptal té nejpovolanější, svojí dcery Marušky. Chtěl jsem vědět, jak to vidí samy děti, aniž bych Mařence cokoli podsouval, a nakonec z toho byla ta nejpřesnější formulace celé problematiky,“ domnívá se David Matásek.
David: “Maru, máte ve škole nějaké postižené spolužáky?”
Marie: “Ne, jen asi dvě děti s potížema s učením.”
David: “A vadilo by Ti, kdy takových dětí bylo i víc a třeba by měly i asistenty a speciální učební pomůcky?”
Marie: “Ne, já si myslím, že by to bylo dobře pro všechny. My bysme jim pomáhali a ty postižený děti by viděly, že svět není jen zlej, ale že jsou i hodný děti. A zase my bysme viděli, že máme štěstí, a vážili bysme si toho. Je to škoda, že jich u nás není víc.”
„Tak jsem z toho byl naměkko, že mám dobře vychované děti a že se budoucnosti nemusíme obávat, pokud budou naše děti přemýšlet podobně,“ uzavírá David Matásek s úsměvem.
