Spolu se svou matkou Vlastou Šedou přednáší o lidech s Downovým syndromem a o alternativních výtvarných technikách. Společně pořádají také řadu výtvarných seminářů, na kterých učí děti i dospělé se zdravotním postižením i bez něj malovat svou unikátní technikou. Na festivalu MENTAL POWER FILM FESTIVAL získal v roce 2008 hlavní cenu za nejlepší mužskou roli ve filmu "Přesně tak" a na Speciálních olympiádách vyhrál několik medailí v kategorii plavání. V neposlední řadě je také držitelem prestižní Ceny Olgy Havlové, jejímž cílem je upozorňovat na život lidí se zdravotním postižením, kteří se vyrovnali se svým handicapem a pomáhají druhým. Jiřímu Šedému ji v roce 2002 předal osobně pan prezident Václav Havel. „Plně se stavím za společné vzdělávání,“ říká tento výjimečný mladý muž, jehož upřímný názor vám zde zprostředkováváme.
S velkým zájmem sleduji veškeré dění jak v naší republice, tak ve světě. Tak jsem, samozřejmě, nemohl přejít veškeré dění okolo inkluze. Nejprve jsem tomuto pojmu nerozuměl. Musel jsem tedy sáhnout po odborné literatuře. Inkluze = splynutí. To je dění, které mi jde ze srdce. To je dění, které se spolu s mojí moudrou maminkou pokoušíme uvést do života prakticky od mého narození.
Společné vzdělávání mi, k naší velké lítosti, bylo odepřeno. Je mi totiž 40 roků a v době, kdy jsem chodil do školy, nebylo po společném vzdělávání ani památky. Vůbec jako mně, člověku s Downovým syndromem. Spolu s rodiči jsme museli bojovat proti mýtům a předsudkům. Nebýt moudrých rodičů, dnes bych byl negramotný. Ale nechci se déle zabývat minulostí.
Díky rodičům jsem byl ale beze zbytku přijat okolím. S rodiči jsem se účastnil veškerého dění rodiny, a aktivit bylo opravdu mnoho. To, že se na nás někteří lidé dívali s odstupem, to nám nevadilo. Alespoň jsme byli obklopeni kvalitními lidmi. Jak jsem si opět ověřil v knihách, probíhala u mě inkluze sociální, a to v plné míře. Sociální integrace je velice důležitá v životě každého člověka s nějakou odlišností, tím více u lidí s mentálním postižením.
Plně se stavím za společné vzdělání. Vím, že proto, aby měla inkluze smysl, aby nebyla jenom „na oko“, je potřeba vytvořit vhodné a nezbytné podmínky. Nestačí pouze zákony. Jak sleduji dění, mnoho lidí má tendenci zákony obcházet či si je podle svého upravovat. Nedůležitější je změnit myšlení lidí. A to je hodně a hodně obtížné. Někteří lidé i v dnešní době mají pocit, že odlišnost nás vyčleňuje ze společnosti, že nemáme právo na svobodné rozhodování. Neuvědomují si, že chceme pracovat, radovat se ze života, že máme svoje touhy, práva a samozřejmě i povinnosti. Ale bez náležitého vzdělání tato naše přání lze obtížně uskutečňovat.
Nejdůležitější pro nás je, přijmout nás takové, jací jsme. Neznamená to, že nás okolí nechá, ať rosteme jako“ dříví v lese“. Ale podat nám pomocnou ruku, nacházet způsoby, jak nás vzdělávat spolu s ostatními, nabízet nám pro nás přijatelné a srozumitelné metody, to je ta pravá a nefalšovaná inkluze!
Nechceme žít vedle lidí, chceme se společně vzdělávat se svými kamarády, prožívat s nimi smutky i radosti, chceme žít s pocitem, že nejsme na okraji lidské společnosti, zkrátka, že nejsme zbyteční na této krásné planetě Zemi.
Chceme žít s pocitem, že každý člověk je člověk.
