„Rozhodně si ale nemyslím, že je integrace do běžné základní školy samospasná a vhodná plošně pro všechny děti s Downovým syndromem. Z mého pohledu je sice velmi přínosné, je-li dítě s Downovým syndromem mezi běžnými dětmi, které ho táhnou v sociálním vývoji dopředu, ale musí se také velmi dbát na to, zda je to pro něj ta nejlepší volba a především, zda je tam také šťastné. Velmi bych proto doporučila, aby rodiče zvážili všechna pro i proti a řídili se výhradně schopnostmi, potřebami a přáními svého dítěte a potlačili svoje ambice, které by mohly jejich dítěti i uškodit,“ radí Jarmila Tesková, jejíž syn Daniel a schovanka Sandra s Downovým syndromem byli úspěšně integrovány na prvním stupni v běžné základní škole. „U obou dětí byl pak na druhém stupni problém s učiteli, neboť ne každý z nich byl ochoten mít ve třídě dítě s Downovým syndromem. Sandra také hůř snášela změny tříd a prostředí při každé hodině,“ vzpomíná Jarmila Tesková, proč se nakonec do druhého stupně základní školy rozhodli raději pro speciální školství.
„Sandra i Daneček byli integrováni na běžné základní škole a toto období je velmi pozitivně ovlivnilo v mnoha směrech. Chtěli se vyrovnat svým kamarádům a tím je oni nepřímo táhli dopředu. Na druhou stranu měla jejich integrace velmi dobrý dopad na ostatní spolužáky. Pozitivně formovala jejich sociální cítění a vnímání odlišného člověka ve společnosti. Sandra má dodnes mezi svými spolužáky kamarády, kteří se k ní chovají velmi hezky, i když mají už sami svoje rodiny. Daneček už bohužel v důsledku nešťastné nehody již dlouhá léta není mezi námi,“ přibližuje Jarmila Tesková zkušenost svých dětí se společným vzděláváním a její přínos pro ně i pro jejich spolužáky. „Největší pokroky obou dětí s Downovým syndromem jsem vnímala zejména v oblasti komunikace a rozšířené slovní zásoby, informovanosti a celkové vyšší sociální úrovně,“ shrnuje pozitivní zkušenosti Jarmila Tesková.
„Daneček chodil na Základní školu Na Slovance a jeho integrace byla příkladná. Paní učitelka se velmi zajímala o problematiku dětí s Downovým syndromem a měla skvělé vlohy k tomu skloubit výuku zdravých dětí s výukou našeho Danečka. Vtáhla jej do každé činnosti ve všech předmětech, jen mu třeba upravila otázky a požadavky na něj. Na jeho pobyt ve třídě připravila i ostatní spolužáky a neopominula ani informovat rodiče a dát jim možnost se k integraci vyjádřit. Dan měl obrovské štěstí na svou paní učitelku i na své spolužáky a já díky tomu nikdy neměla pocit, že by integrace našeho Danečka byla něco zvláštního. Jakkoli jsem si vědoma náročnosti přípravy a nadstandardní péče paní učitelky, jeho začlenění bylo zcela přirozené,“ vzpomíná Jarmila Tesková na fungující integraci svého syna.
„Sandra v současné době chodí do Speciální střední školy Walsdorfské, kde mají skvěle propracovanou metodiku výuky a praxe. Nesnaží se do dětí za každou cenu „nacpat co nejvíce vědomostí“, ale naopak kladou důraz na praktickou činnost. Snaží se děti naučit co nejvíce ručních prací a tím je inspirovat k tomu, co by je mohlo bavit a co by mohla být v budoucnu třeba i jejich práce. Spolupráce a komunikace se školou je rovněž velmi dobrá,“ popisuje Jarmila Tesková současnou školu nyní čtyřiadvacetileté Sandry.
„Ráda bych také vyzdvihla Katolickou střední školu ve Vítkově ulici, kde působí lidé z řádu Saleziánů a kam Sandra chodila před tím. Při této škole bydlela Sandra na internátě a naučila se zde samostatnosti a běžnému životnímu režimu. Škola má velmi dobrou koncepci vzdělávání a společně s internátem mají úžasný vztah ke studentům a nadstandardně se věnují studentům také ve volném čase. Mezi studenty, učiteli a vychovatelkami se zde vytváří velmi silné pouto, které přetrvává i po skončení školní docházky. Mezi těmito dvěma školami absolvovala Sandra také Střední praktickou školu na Vinohradech, se kterou chodila na kurz plavání a zúčastnila se mnoha plaveckých závodů, nejen v ČR,“ líčí Jarmila Tesková předchozí Sandřinu studijní zkušenost.
„Děkuji všem Danielovým i Sandřiným pedagogům za vstřícnost a jejich skvělou práci,“ uzavírá Jarmila Tesková.
