„Druhý stupeň jsem sice musela absolvovat na jiné základní škole než na své spádové v Kyjově, protože ten už nebyl bezbariérový, ale i nové působiště bylo v pohodě. Střední škola, na kterou jsem nastoupila později, byla sice ‚integrovaná‘, ale v praxi to znamenalo, že na 17 zdravých studentů připadali tři studenti na vozíku,“ říká Ladislava Blažková, která je dnes tiskovou mluvčí Ligy vozíčkářů. Podílí se také na kampani s názvem „Přisedni si“, v jejímž rámci představuje středoškolským studentům a dalším zájemcům praktickou zkušenost s životem na vozíčku tím, že jim dává možnost, aby si pohyb v běžném, bariérovém prostředí vyzkoušeli.
„Po svých zkušenostech jsem přesvědčená, že je-li škola technicky bezbariérová, mizí i další překážky, které jsou s integrací hendikepovaných studentů spojené. Pak už je všechno jen na učitelích, jak svým žákům a studentům vysvětlí, s kým budou chodit do třídy a co to bude znamenat,“ domnívá se Ladislava Blažková. „Já jsem se s výraznějšími problémy nesetkala,“ dodává. „Nespeciální škola mi pomohla v tom, že jsem se nikdy necítila v něčem speciální. Přesněji řečeno, cítím se celkem normální. A ano, jistě to také bude zásluha let strávených ve školních lavicích, kde všichni kolem mne seděli na židlích,“ uzavírá Ladislava Blažková s úsměvem.
