„Pozitivní postoj k inkluzi je pro mne základem dobrého charakteru a vychování. Žijeme v krásném koutě planety. Život ve svobodě, míru a blahobytu nám velí fungovat velkoryse a bez předsudků. Učit se noblese, vnímat odlišnosti jako nedílnou součást existence a vést sebe i svoje děti k toleranci a otevřenosti vůči jinakosti. Tlak na bezchybný výkon za každou cenu vnímám jako nudu a omezení. Rozdíly a zdánlivé nedokonalosti obohacují,“ vysvětluje Milada Rezková, mimo jiné také matka dvou dětí a jak sama říká „hodná macecha dalších dvou,“ která se netají svým pozitivním postojem k inkluzi. A s úsměvem dodává: „Moje děti nejsou rajčata a já nechci, aby vyrůstaly ve skleníku, výhradně vedle dalších, stejně kulatých, červených rajčat.“ A na závěr přidává i tematickou říkanku:
Když někdo jinak vypadá,
Co lidi napadá?
Proč bojíme se pavouka?
Neštěká ani nemňouká.
Jenže má osm noh,
o čtyři víc než hroch.
Ty, netvař se,
jakoby za to moh.
Leť balónem, leť raketou,
hned jako louky vykvetou
světa poklady,
z Brna i Kanady.
Leť raketou, leť balónem
poklábos třeba s ufónem,
že má tři uši
všechny mu sluší.
Když někdo jinak vypadá,
co lidi napadá?
Kdo nemá vlasy,
je starej asi.
A kdo má prstů dvacet pět
umí si líp spočítat svět?
umí si líp spočítat svět?
